Libor Vodička: Smetení Antigony — Pokus o tragédii

Roman Sikora patří ke generaci autorů, kteří debutovali v polovině 90. let. Svou dramatickou tvorbou však programově polemizuje s estetikou i filozofií postmoderny — hlásí se k tzv. politickému divadlu 60. let a k postbrechtovské dramatice téhož období. Sikora zatím napsal téměř dvě desítky her, z nichž některé byly inscenovány na divadle (Studio Marta DiFa JAMU, Divadlo Husa na provázku, Východoslovenské divadlo Košice, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci aj.), případně v rozhlase. Jako jeden z mála českých autorů své generace velmi brzy proniknul do zahraničí (Německo, Francie, Maďarsko).

Sikora ve své dramatické tvorbě opakovaně těží z apokryfních motivů a historických paralel (Sodomagomora!, Smetení Antigony), ovšem nevyhýbá se ani současným politickým událostem (Tank, Vlci, Nehybnost, Jitro kouzelníků), které přetavuje do alegorických podobenství, v nichž tematizuje nejen svět krize přirozených hodnot (krize rodiny, manželství, mateřství, práva a spravedlnosti, demokratického řádu, krize jazyka a komunikace apod.), ale především svět, v němž jsou tyto přirozené hodnoty přírodní či civilizační katastrofou likvidovány, vykořeňovány ze své podstaty nebo přímo ubíjeny. Žánrově tato dramata oscilují mezi krutě ironickou satirou a moralitou, přičemž hry obvykle bohatě těží ze situační a slovní komiky (mnohdy se blíží žánru tragické frašky). Dramatický konflikt v nich směřuje k zobrazení některých aktuálních etických či politických témat, jejich vyznění je ovšem krajně skeptické až katastrofické.

Určitá autorská pochybnost, kterou v sobě nese podtitul Sikorovy hry Smetení Antigony implikuje starou dürrenmattovskou otázku možnosti vzniku tragédie v kontextu relativistického hodnotového systému moderní společnosti, v níž původní pravidla přestala platit a nová jsou praxí znehodnocena dříve, než stačila být definována a vejít ve známost. Pro tragicky vyhrocený patos tohoto dramatu je proto příznačné, že se střetává s krutou situační komikou, která klasický mýtus a jeho tragické vyznění profanuje ostrým sarkasmem. Dramatický účin hry je tímto způsobem opakovaně převracen z tragického do komického elementu, tudíž se drama ve svém celku žánrově přibližuje k tragické frašce i grotesce.

Sikora námětově čerpá z antického mýtu o Labdakovcích, především pak ze Sofoklovy trilogie, avšak jeho dramatický text je autorsky rozvolněnou hrou intertextuálních odkazů na jiné řecké mýty (o Hefaistovi, Iasonovi a Medee ad.) a jejich pozdější literární interpretace.

Děj pojednává o dvou hlavních hrdinkách: o starší Antigoně a její sestře Ismeně, osiřelých dcerách krále Oidipa, jehož vláda se před lety zhroutila v chaosu bratrovražedných bojů mezi jeho syny Eteoklem a Polyneikem, kdy se vlády ujal Oidipův švagr Kreon. Sestry žijí na královském dvoře v dekadentním prostředí přepychu pod stálou kontrolou tajných služeb (věštec Teiresias a jeho družina). Obě udržují milostný poměr s Kreontovým synem Haimonem. Zatímco naivní Ismena svého milence nekriticky zbožňuje a doufá v brzký sňatek a tím i návrat do nejvyšších královských kruhů, pro Antigonu je nepříliš bystrý mladík objektem permanentního ponižování a nástrojem emocionální pomsty na vládci Kreontovi, jehož podezírá, že kdysi inicioval střet mezi jejími bratry, z něhož vyšel nakonec jako jediný vítěz. Milenecký trojúhelník Antigona — Haimon — Ismena se stává hlavní složkou dramatického konfliktu. Vztahy mezi dvěma sestrami se vyostřují úměrně tomu, jak se současně stupňuje Antigonino nepřátelské chování k vládci Kreontovi. Dramatický zápas vrcholí poté, kdy Antigona, stržena zoufalou potřebou autentického vztahu ke komukoli blízkému, vyhrabe ostatky svého bratra Polyneika, což si vládce vykládá jako politické gesto vzdoru a připomenutí společensky tabuizovaných a choulostivých událostí, které ho přivedly před lety k moci. Obě sestry jsou mu tak stále více na obtíž, proto zavrhne možnost sňatku Haimona s Ismenou. Zdrcená a nešťastná Ismena v afektu svou sestru zavraždí.

Drama je složeno z dvaceti výstupů (+ jeden, který je možno zařadit „kam libo“) do dramaticky otevřeného celku, v jehož rámci autor velmi volně zachází s prostorem (odehrává se na různých místech královského dvora, v soukromí vládců, v reprezentativních místech i mimo samotný palácový komplex). Dramatickou fabuli Sikora rozehrává prostřednictvím zadržené expozice, kdy přítomný příběh o vztahu dvou sester a o společnosti kolem nich je provázen postupným odhalováním minulých událostí (krize a pád Oidipovy

vlády, Kreontovo uchopení moci, postavení sester u dvora). Výrazným sémantickým prvkem je prolnutí dramatického času s reálným časem inscenace, který třikrát připomínají poznámky vedlejšího textu: „Žár z Hefaistovy výhně zapálí divadlo. Oheň se rychle šíří. Panika. Zbytek hry už nikdo nezhlédne“ (s. 175), zdůrazňující autorský záměr zobrazit svět „na konci“, svět právě probíhající katastrofy (ostatně sama Antigona ve druhém výstupu zvolá: „Svět potřebuje funkční vypínač.“).

Zatímco obecnou charakteristikou dramatický děj, prostředí, postavy a jejich jazyk odpovídají nekonkrétnímu určení — mytologickému „bezčasí“, v jednotlivých motivech a některých replikách postav se výrazně uplatňují aktualizace (společenské a politické, ale rovněž technické), jež dramatický obraz stylizují do současnosti.

Domyšlená a dramaticky nosná je u Sikorova „pokusu o tragédii“ úloha chóru. Autor se důsledně drží významové struktury klasické tragédie tím, že i v jeho hře jsou přítomny monologické pasáže, jimiž (zdánlivě mimo děj) autor „komentuje“ a dále pak tematizuje, co se před tím odehrálo na jevišti. Kolektivní postava jakéhosi sboru (tradičně jím bývají typičtí zástupci obce, v níž se drama odehrává), je ve hře přítomna i fyzicky v travestované podobě postav mátožných Opilců, k nimž se Antigona v průběhu hry opakovaně obrací sarkastickými a moralistními monology („Antigona: Nezasloužíte si nic víc než pohrdání. Nezasloužíte si lepší život než máte. Vaše myšlení je myšlením hovada. Váš mozek se dá strčit do kapsy kalhot. Jste použitelní jen jako zdroj náhradních dílů. Jakoukoli vaši část si můžu koupit. Viděl jsi už někdy tolik peněz? A už nikdy neuvidíš. Každý z vás má svou cenu. A ta je směšně nízká. Věříte všemu, co se vám říká. A když se vám tvrdí něco zcela opačného, ani ten rozdíl nepostřehnete. O svém životě se dovídáte od druhých. Život je pro vás ranní probuzení, odpolední hovno, řízek a pivo“, s. 172).

„Svět je obrácen vzhůru nohama“ — takový je ústřední dojem ze Sikorova apokryfu a princip významové inverze (např. vzhledem k původním mytologickým faktům o Antigoně) je určující pro kompozičně- tematickou výstavbu dramatického textu.

Také v Sikorově zpracování antické látky se jedná o společenskokritickou studii gest individualistického vzdoru. Ovšem „původní“ Antigona (Sofoklova, ale též např. Brechtova, Anouilhova, Hubalkova ad.) pojednává o „tragédii volby“ (J. Kott), zda uposlechnout nařízení lidské moci, jež jde proti všem dosavadním zvyklostem a proti odvěkému řádu bytí, anebo se moci vzepřít a připomenout všem, co se patří a co ne, zaručit se tak celým svým životem jako nejvyšší hodnotou. Tato klasická Antigona je aktivní hrdinkou, která vědomě dokazuje nespravedlivé a zpupné občanské moci, že nad jejími svévolnými příkazy platí vyšší zákonitosti, že člověk není mírou všech věcí, „že svět není jeho svět, smysl jeho smysl, a že sám může upevnit a založit smysl dne jen tak, že jej opře o hlubší smysl Noci“ (J. Patočka, „Ještě jedna Antigona…“ Divadlo 1967 — leden, s. 4).

Pro Sikorovu apokryfní metodu práce s klasickým mýtem o Antigoně je charakteristické uchopení všeobecně známého příběhu skrze současné téma, kdy autor klade otázku, zdali vůbec existuje nějaké jednání, které ještě má „vyšší“ smysl, které má určité etické posvěcení, jež umožňuje jedinci konat, třeba i navzdory mínění a chování okolního většinového společenského prostředí. Ve světě, v němž neplatí žádná pravidla (snad kromě dvou: pravidla silnějšího a pravidla konzumu, tj. „užij dne“), kde se tragický zápas proměnil v krutě komický, protože vlastně nesmyslný souboj mezi špatným a horším, mezi nemravným a zvrhlým. V takovém světě již není možno smysl nalézt, a proto i gesto heroického vzdoru jej postrádá — zůstává pouhým gestem s proměnnou možností interpretace.

Tato Antigona není charizmatickým nositelem ideje protestu, radikální reformy či přímo revoluce proti vládě a společenskému statu quo. Sikorova Antigona rovněž nemá žádný podíl na moci, už nemůže vůbec ničím ručit, ani etickou váhou svého činu. Její život, stejně jako životy ostatních, je bezcenný.

Sikorovu Antigonu zdánlivě charakterizuje především tělesnost. Alespoň sama hlavní hrdinka se o to celkem úspěšně snaží, byť postupně vychází najevo, že tímto způsobem skrývá svou osamocenost, úzkost i nenasycený hlad po životě, a že se tedy ve skutečnosti jedná o propletenec nervů, které ji nutí k vypjatým gestům a tvrdým výrokům. Z lidských smyslů je pak nejvíce charakterizována hmatatelností. Jako by pouze fyzické — hmatatelné — bylo jedinou a zřejmě poslední možností realizace mezilidského vztahu či komunikace.

Svým tělem tato „nová Antigona“ současně pohrdá jako nádobou plnou odpadků: „I já jsem prolezlá lží,“ říká své sestře krátce před tím, než se málem utopí ve vaně při dětinsky pošetilé hře „Zkusit to bez dechu“ (7. obr.). Koupel — klasický symbol očisty (těla) — je zde poněkud zvrhlou hrou se sebeobětí, s konečností. Její nejčistší a skutečně autentický vztah k druhé bytosti — mrtvému bratru — je pak rovněž paradoxně spojen s hmotou. Ovšem v podobě tělesných ostatků…

Pojednává-li původní („předpostmoderní“) Antigona o sebeoběti jako potvrzení platnosti vyššího řádu, tato současná je o lidském poznání, že s žádnými vyššími zákony není možno počítat, krom jediného: „stačí tak málo, a budete z tohoto jeviště komedií smeteni“ (s. 173). „Hlubší smysl Noci“ (řečeno s J. Patočkou) Sikorova Antigona nezná, z „Noci“ zbyla pouze temnota, která pohlcuje ošklivé a zlé vzpomínky i kruté životní zkušenosti, jež se bodavými záblesky zjevují v paměti.

Všechny literární Antigony pojednávají o věrnosti. Ovšem do této historické chvíle se pokaždé jednalo o věrnost tomu, že je třeba uchovat vědomí o smyslu bytí jako jediného předpokladu bytí vůbec. Sikorova Antigona „smetená“ zůstává věrna již pouze svému vlastnímu zdání o tom, co je nezkreslená skutečnost, která je pro ni opozicí proti utilitárnímu mýtu, a tedy opozicí proti nenáviděné a žité skutečnosti, kterou reprezentuje politická moc.

Skutečnost, kterou člověk nemůže již ničím zkreslit, je však skutečností finální: člověk je spolu s ní smeten z povrchu zemského, tak jako časem je smetena každá tělesná schránka. („Antigona: Od jisté zimy už nepřestane sněžit. Něco zemře a čas se zasekne v zamrzlé tůni tvých očí. Někdo do tebe kopne a ty mu to oplatíš s bezmeznou touhou zabít. Název, který nese toto tělo, je Antigona“, s. 171.)

S původním antickým mýtem o Labdakovcích je Sikorův apokryf spojen velmi málo. Do povah stejnojmenných postav je zahryznuta profánní zkušenost moderního člověka konce 20. století. A jestliže v první půli tohoto věku ještě platilo, že Antigonin čin je připomínkou toho, co je potřeba činit a navzdory nadosobní moci na tom aktivně trvat, poněvadž stále jde o hodnotu nejvyšší: pozitivní hodnotu života, pak o padesát let později má obdobný čin pouze úzce subjektivní a zcela privátní cenu. Jako výraz posledního zbytku lidského citu, jenž má ovšem nelidsky zvrhlou podobu.

Sikorovo drama je do této chvíle posledním „českým“ článkem řetězce uměleckých děl, které pojednávají o Antigoně. Ideovým vyzněním a částečně i užitím některých stylotvorných prostředků (automatický text, monologické pasáže, četné aktualizace) je mu nejbližší německý dramatik Heiner Müller (Herakles 5, 1966, č. 1980; Zpustlý břeh Materiál k Medee Krajina s argonauty, 1982, č. 1999). Z apokryfních zpracování Antigony v posledních 35 letech, uplatňujících se v českém kontextu, připomeňme tematicky příbuzné drama Děvka z města ..éby Milana Uhdeho (1967). Antigonovský motiv, podobně jako u Sikory obrácený, je rovněž přítomný v Abuladzeho filmu Pokání (SSSR, 1984), zde však hrdinka filmového dramatu odmítá nechat spočinout v hrobě cynického autokrata Avrama, aby — alespoň po jeho smrti — mohly být vyřknuty jeho zločiny. Vnitřní spřízněnost Sikorovy hry lze rovněž vidět se sociální tragikomedií polsko-amerického autora J. Głowackého Antigona z New Yorku (1992, č. 1994), která svými krutě ironickými a satirizujícími prvky získává podobné dramatické vyznění

Studie byla publikována v České literatuře 3/2005.

Tento článek je převzatý z níže uvedeného zdroje
http://dlib.lib.cas.cz/5502/1/vodicka3_2005.pdf
 

Dramata

Popeláři (ve spolupráci s Dodem Gombárem, 2014)
 
Tři dny (2014)
 
Lysistrata / Aiás (2014)
 
 
(2013)
 
(2012)
 
(2012)
 
(2011)
 
(2011)
 
(2008)
 
(2006)
 
(2003)
 
(2002)
 
(2000)
 
(1998)
 
(1997)
 
(1997)
 
(1997)
 
(1996)
 
(1996)
 
Černá noc
(1996)
 
Sodomagomora!
(1995)
 
Kočka na mráčku
(1994)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
TOPlist